Vladimír Boudník: Tvář na zdi 1 - 2, 2024-25
Černé na Bílém, 2024
Jiří Kolář, Norbert Kricke, František Kyncl, Klaus Rinke, Elsi Kyncl Spitmann, Günther Uecker, Isolde Wawrin, Jindřich Zeithamml
Před/Obrazy, 2023
Vladimír Kokolia, Jan Svoboda
Rozšířený koncept, 2021
Hanne Darboven, Dalibor Chatrný, Jiří Kolář, Manfred Mohr
Pozdní tvorba, 2020
Imi Knoebel, Jan Smejkal, Zdeněk Sýkora
Vladimír Boudník: Tvář na zdi 1 - 2, 2024-25
Koncepce výstavy: Ljuba Beránková,Jan Smejkal, Jan Placák, Miroslav Velfl
1. Tvář na zdi zajímavě propojila ve dvou navazujících výstavách dvě soukromé sbírky děl Vladimíra Boudníka, sbírku Miroslava Velfla a sbírku Jana Placáka. Pro výstavu vybrali díla, která spolu pozoruhodně úzce souvisí, a jejich společné vystavení velmi dobře ukazuje na klíčové přístupy Boudníka ke své vlastní tvorbě. Výstavy představují soubory aktivní grafiky, strukturální grafiky, spolu s vybranými monotypy a dekalky z období explosionalismu i půvabnými drobnými dekalky z 50. let.
Koncepce výstavy pracuje také se sbírkou Boudníkových básniček, které autor, tehdy 19ti letý, psal za války v Německu, kde byl totálně nasazen. Básně tehdy začal Boudník doprovázet i výtvarně, celá tato válečná zkušenost je jedním z jeho iniciačních zážitků a začátků jeho autorské tvorby. Útržky básní se objevují přímo jako součást výstavy a celý sešitek básní,vydaný autorem původně pouze v rukopisu, pak vychází vůbec poprvé pro veřejnost, jako doprovodná bibliofilie společně s katalogem obou výstav.
2. Pro druhou část výstavy se podařilo vybrat 3 velmi koncentrované kolekce prací nakombinované z obou sbírek, doplněné o řadu dalších grafik. Vybraná díla ukazují Boudníkovu intenzivní práci s barevností tisků a vůbec jeho schopnost experimentovat. Velmi dobře je to patrné ve vybrané kolekci Stopy nástrojů, kde Boudník se stále stejnou matricí měnil barevné tóny a někdy i její polohu. Hledání a zkoušení barevnosti je patrné i ve vystaveném souboru strukturálních grafik z cyklu Ezopovy bajky, Biskupská čepice z roku 1960, kdy zkouší experimentuje s barevností, aby dosáhl různé hloubky tisků. Konvolut “architektonických” monotypů s názvy jako Chicago, San Francisco, Drážďany a další Boudníkem vytištěných v několika málo dnech v průběhu května a září 1963 zachycuje jeho práci jak s barvou, tak s motivem městských krajin či struktur. Ty pokaždé lehce transformuje a mění, vystavením celého souboru dosahuje až magického účinku.. Zmíněné kolekce děl na výstavě doplňuje několik dalších aktivních a strukturálních grafik, a také první explosionalistické grafické listy ,velmi svobodně pojaté rané práce z roku 1955 s názvem Vzpomínky, Bildsalat.
K výstavě vyšla bibliofilie se dvěma svazky – Vladimír Boudník Básně, výběr z let 1943-1944 a Vladimír Boudník Tvář na zdi.
Černé na Bílém, 2024
Jiří Kolář, Norbert Kricke, František Kyncl, Klaus Rinke, Elsi Kyncl Spitmann, Günther Uecker, Isolde Wawrin, Jindřich Zeithamml
Koncepce výstavy: Monika Immrová, Miroslav Velfl, Jindřich Zeithamml
Skupinová výstava představuje práce umělců a umělkyň z okruhu düsseldorfské Kunstakademie. Kromě osobní spřízněnosti věnovali všichni své grafické listy pro umělecký časopis Černé na Bílém, jenž v druhé pol. 70. let vydával František Kyncl v Düsseldorfu. Kunstakademie se tam tehdy, pod vedením Norberta Krickeho, vyznačovala progresivní uměleckou tvorbou. Vedle těchto autorů jsou zařazeny také práce ko-editorky časopisu Elsi Kyncl Spitmann a Jiřího Koláře, kterému bylo v roce 1979 věnované celé jedno číslo Černé na Bílém. Františka Kyncla na výstavě představuje nejen jeho tvorba výtvarná, zejména soubor kreseb z cyklu Diagonale, ale také poloha osobní a angažovaná – představeny jsou ,vedle všech šesti čísel bulletinu Černé na Bílém, listy z jeho Výtvarných Deníků a také Protestní petice z roku 1974 proti násilnému rozehnání výstavy neoficiálních umělců v Moskvě.
K výstavě vyšel katalog, texty: Arsén Pohribný, Monika Miroslav Velfl, Stephan von Wiese, Jindřich Zeithamml.
Před/Obrazy, 2023
Vladimír Kokolia, Jan Svoboda
Koncepce výstavy: Ljuba Beránková, Jan Smejkal, Miroslav Velfl
Výstava představuje desítky kreseb a obrazů Vladimíra Kokolii a fotografií Jana Svobody. Název odkazuje na některé ze Svobodových fotografií.Kromě zcela běžných předmětů, kterými byl obklopen, na nich zachycoval i svá vlastní díla a pojmenovával je Předobrazy. Svobodovo zaobírání se předměty, které nacházel ve své bezprostřední blízkosti a nesčetně krát je fotografoval, je v něčem blízké soustředěnému zájmu Vladimíra Kokolii např. ve vystaveném konvolutu 30ti kreseb korun stromů Pro případ, že poslední věc, co uvidíš, bude koruna stromu a v dalších vystavených obrazech. Neotřelá barevnost Kokoliových obrazů a šedé valéry Svobodových fotografií společně tvoří nečekaně jednotnou barevnou náladu.
K výstavě vyšel katalog, texty: Miroslav Ambroz, Antonín Dufek a Miroslav Velfl.
Rozšířený koncept, 2021
Hanne Darboven, Dalibor Chatrný, Jiří Kolář, Manfred Mohr
Koncepce výstavy: Ljuba Beránková, Jan Smejkal, Miroslav Velfl
Výstava Rozšířený koncept spojila díla čtyř umělců, v jejichž tvorbě zaujme silná touha rozšířit hranici umělecké tvorby a zapojit do ní i velmi abstraktní fenomény jako je například čas, poezie, hudba či prostor. Koncept a také název výstavy odkazuje na výraz „der erweiterte Kunstbegriff“ (rozšířený koncept umění), který používal německý konceptuální umělec Joseph Beuys, aby popsal dynamické proměny umění v 60. letech 20. století.
Tři vystavená díla Manfreda Mohra z let 1966 a 1969 ještě předcházejí jeho průkopnické digitální tvorbě. Připomínají abstraktní hudební partitury, které vycházejí z autorovy potřeby zaznamenat kresebně a malířsky určité vnitřní dění. Přesahy výtvarného umění do básnické tvorby a také naopak ukazuje tvorba Jiřího Koláře vybraná v podobě experimentálních básní ve formě koláží na papíře, serigrafií, provázkové poezie a jiných technik. Např. cyklus Hommage a Baudelaire. Hanne Darboven pracuje s časem a zobrazuje ho skrze repetitivní záznamy a denní údaje, což zachycuje i dílo Welttheater (Světové divadlo) a kresby či tisky Záznamů. Obraz Korelace od Dalibora Chatrného je z období, kdy konstruoval fiktivní prostory základními výtvarnými prvky jako bod, skvrna, čára a průniky materiálů. Stejně jako ostatní díla na výstavě nastiňuje, jak lze rozšiřovat hranice umělecké tvorby a vnímání.
K výstavě vyšel katalog, texty: Lenka Lindaurová a Pavel Vančát.
Pozdní tvorba, 2020
Imi Knoebel, Jan Smejkal, Zdeněk Sýkora
Koncept výstavy:Ljuba Beránková, Miroslav Velfl, Jan Smejkal
„ Pozdní tvorba – díla získávají na zřetelnosti a významu tím, že se umělec mnohého zřekne, tím se na jedné straně obohatí vnější podoba díla a na druhé straně se vnitřní podoba, tedy její skutečná podstata zpevní. Umělecká díla jsou obvykle výrazem velkého odříkání.“ Gotthard Jedlicka, Pariser Tagebuch, 1961, str. 65
Pozdní tvorba je první koncipovanou výstavou v prostorách „Zasedačky“, tedy kancelářské části obchodního domu DBK v 6. patře, kdy jsme chtěli vyzkoušet, jak budou prostory a jejich obyvatelé reagovat na koncipovanou intervenci uměleckých děl.
Koncept výstavy prezentoval díla třech autorů: Imiho Knoebla, Jana Smejkala a Zdeňka Sýkory zastoupených v naší soukromé sbírce. Důležitý byl ale přesah k tvorbě spřízněných autorů i mimo sbírku. Jako hostující umělec se se svým souborem obrazů na výstavě představil Jan Smejkal.
Vybrané konceptuální práce se vzájemně doplňují výraznou barevností. Jedná se o autorův výběr z třistašedesáti objektů ,menších,převážně monochromatických, obrazů z let 2000–2020. Cyklus zahrnuje nejen malovaná plátna, ale i části látek autorových oděvů, které dříve nosil, napnutých na rám. Imi Knoebel je prezentován diptychem Anima Mundi 8-2 II (2014-2016) a sérií geometrických kompozic Menningebilder, C
Obraz Zdenka Sýkory Linie č. 48 z roku 1987,patří mezi vzácné tzv. nulté linie. Toto mistrovské dílo dominuje hlavnímu výstavnímu prostoru Zasedačky. V dalších místnostech pokračuje prezentace rozsáhlé kolekce serigrafií Sýkorových struktur a linií.
K výstavě vyšla tištěná skládačka, text Gotthard Jedlicka.
