Sbírka Miroslava Velfla vznikala od začátku devadesátých let a orientuje se na problematiku strukturalismu, konstruktivismu a konkrétního umění s důrazem na šedesátá léta až konec minulého století. Sbírka je výjimečná minimálně ze dvou důvodů: jednak proto, že obsahuje díla významných představitelů nejen českého, ale také světového umění, a také proto, že Miroslav Velfl nesbírá umění distancovaně nebo primárně z důvodu ukládání financí. Většinu autorů, jejichž díla sbírá, osobně zná, včetně těch zahraničních, a přímý kontakt – včetně komunikace o záměrech a úvahách umělce – je pro něj důležitou součástí sběratelství.
Ke genealogii sbírky lze uvést, že jako hudební redaktor a producent v Pantonu měl při vydávání LP desek (vinylů) na starosti covery, obaly, doprovodné publikace, sleeve noty atd. A právě v době svého působení v Pantonu, někdy v letech 1985–1990, se osobně seznámil s některými výtvarníky, například s Jiřím Kolářem (Kolářova koláž na obalu 2LP Vladimíra Merty).
Další impulzy na jeho cestě k umění mu přinášel antikvariát u Karlova mostu, kde se potkal s Janem Placákem (později zakladatelem a majitelem antikvariátu a galerie Ztichlá klika), nebo přátelství s Karlem Halounem a dalšími výtvarníky a hudebními publicisty. Skrze knihy, grafiku a kresby se intenzivně prohluboval jeho zájem především o českou meziválečnou modernu, symbolismus nebo solitéry, jakým byl například Josef Váchal. Na začátku devadesátých let byl majitelem několika grafik a kreseb, které obvykle musel dlouho splácet ze svého redaktorského platu.
V roce 1989 začal podnikat a založil hudební vydavatelství PUNC, spolupracoval se skupinami Jasná páka, Dybbuk a Ženy, s divadlem Sklep, Lubošem Pospíšilem aj. Ve výtvarném umění začal systematičtěji vyhledávat abstraktní polohy umění šedesátých let a informel. Měl vlastní způsob, jakým přistupoval ke sběratelství – pokud ho dílo umělce oslovilo, osobně jej navštívil a zajímal se o autorovu filozofii tvorby. Opakovaně navštěvoval Huga Demartiniho v Sumrakově, Eduarda Ovčáčka v Ostravě, Milana Dobeše v Bratislavě, Dalibora Chatrného v Brně, ale i Antonína Málka v Kolíně nad Rýnem, Aleše Veselého ve Středoklukách, Jana Kubíčka na Kampě, Slavoje Kováříka v Olomouci aj.
V druhé polovině devadesátých let se Miroslav Velfl postupně seznamoval s polským uměleckým prostředím – znal se s Lechem Stangretem, ředitelem Nadace Tadeusze Kantora a Cricoteky v Krakově, Marií Stangret, vdovou po Tadeuszovi Kantorovi, Janinou Ładnowskou z Muzea Sztuki Współczesnej v Lodži a s dalšími. Čím více jej podnikání pohlcovalo, tím více se snažil hrozící jednostrannost vykompenzovat na kulturní scéně; přitom vedle výtvarníků jej nepřestaly zajímat některé, většinou stále více výlučné, hudební žánry.
Přelomovým okamžikem pro sbírku a zásadní koncepční motivací pro něj byla návštěva ateliéru Zdeňka a Lenky Sýkorových. Lenka Sýkorová pak zprostředkovala koupi prvního obrazu do Velflovy sbírky – od Sýkorova někdejšího spolupracovníka, matematika Vladimíra Blažka. Jednalo se o zásadní obraz – černobílou strukturu z roku 1964 (tj. jeden z první série deseti strukturálních obrazů, u kterých byl k rozmísťování zvolených elementů použit počítač). Tento Sýkorův obraz po nějaké době, a opět na popud Lenky Sýkorové, zapůjčil na výstavu do Galerie Klatovy / Klenová Svět jako struktura, struktura jako obraz, jejímž kurátorem byl Jaroslav Vančát, Velflův někdejší profesor z Dobříše, se kterým se v letech 1975–1979 přátelil. Na výstavě byla zastoupena díla od Demartiniho, Kubíčka, Kratiny aj., která Velfl znal a většinou je také měl ve sbírce. Široké strukturální zaměření výstavy jej přimělo k tomu, aby do své sbírky zahrnul další díla, hlavně Sýkorovy liniové obrazy. Začal také s Jaroslavem Vančátem spolupracovat a jejich společným cílem bylo budovat sbírku, která by se soustředěně zabývala geometrickými tendencemi ve vizuálním umění.
Stejným způsobem, jakým sbíral české umění, rozšiřoval svoji sbírku i mezinárodně – sice v menším záběru, ale významně, především na české poměry. Znovu vyhledával přímý kontakt s umělci, galeristy, ale také s grafiky a tiskaři, neboť jej zajímala i grafická tvorba autorů a jejich alba (Kenneth Martin, Manfred Mohr, Max Bill, Richard Paul Lohse, a nakonec i František Kyncl, který žil v Düsseldorfu). Četné kontakty mu nezištně poskytla Lenka Sýkorová – například na Manfreda Mohra, Marca Hostettlera a další.
I v současné době Miroslav Velfl aktivně navštěvuje výstavy umělců, kteří ho zajímají nebo jejichž díla sbírá, a to jak v Čechách, tak v Evropě. Toto srovnání mezinárodní scény s českou mu pomáhá určovat kvalitu prací, které sbírá, a rozvíjet kritický přístup – přestože sbírka není striktně kurátorsky vedená a je především odrazem zájmu sběratele, tříbeného konzultacemi se zasvěcenými lidmi.
Edith Jeřábková, Nepolapitelná struktura, 2018