Před pár lety v bývalém komunistickém Československu se řada lidí domnívala, že Vladimír Boudník je pouhá literární fikce, postava z románu Bohumila Hrabala. Jeho životní osudy se staly vděčným námětem pro literární i filmové zpracování, které chtělo Boudníka vidět jako bizarní postavu s psychickými problémy a ne jako světového tvůrce a novátora jakého před ním v českém umění nebylo. Jak se mohlo stát, že nejvýznamnější český tvůrce naší doby se stal legendou, literární postavou? Nebylo to způsobeno jen tím, že Hrabal, Boudníkův přítel v 50. letech, po jeho smrti v roce 1968 napsal o Boudníkovi román? Zřejmě ne, hlavním důvodem pravděpodobně bylo, že Boudník odmítal jakékoliv konvence a nekompromisně ztotožnil svůj osobní život s uměleckou tvorbou. Byl proletář původem a proletářem zůstal. Prostředí „uměleckého“ života mu bylo cizí a vždy si od něho zachovával odstup. Jeho působištěm byla ulice, hospoda, továrna ve které pracoval a kde uskutečnil své první jednodenní výstavy. 

O konce 40. let se jako jediný v Čechách zabýval soustavně abstraktní tvorbou. Byl všeobecně považován za blázna a jeho díla, manifesty a stovky dopisů s vysvětlením jeho postoje a jeho práce, které rozesílal poštou nejrůznějším lidem a institucím, končila většinou v koši s odpadem. Později, když se jeho výtvarné objevy začaly stávat obecně známými, se na něj postupně zapomínalo a řada výtvarníků, kteří si jeho nové techniky osvojili, vznikající legendu podpořila. Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 byla jeho díla odstraněna z galerií a veřejných sbírek, jeho jméno vymazáno z dějin českého výtvarného umění. Zůstalo pouze v literatuře, legenda počala žít svým vlastním životem.

Koncem 40. let Boudník vytvořil zcela nový styl, který pojmenoval „Explosionalismus“. Ve svém druhém manifestu z roku 1949 píše: „Obraz musí být filmovým pásem o nesčíslném množství napětí a psychických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedených v nekonečně krátkém čase“. V té době uskutečnil více než dvěstě pouličních akcí a improvizovaných přednášek s demonstracemi tvorby, které měly povzbudit lidi, aby sami v sobě hledali prameny uměleckého vidění. Přímo na ulici učil náhodné chodce vidět krásu abstraktních tvarů na příkladě struktur a skvrn na otlučených pražských zdech. V dusné atmosféře totalitního státu padesátých let musely pouliční akce spíše šokovat než umělecky podněcovat a tak se Boudník stal nechtěným, ale zcela autentickým předchůdcem happeningů 60. let. Naštěstí pro něho byl pokládán za blázna i policií a navíc jako dělník v továrně byl skutečným proletářem, ne podezřelým umělcem.

Od poloviny 50. let se základem jeho tvorby stávají práce na papíře. Vytváří řadu monotypů tlumené barevnosti. V letech 1958-1961 důsledně rozpracoval svůj objev aktivní grafiky z poloviny 50. let. Podnětem k tomuto objevu byla práce v továrně, kde se seznámil s různými, pro grafickou tvorbu, netradičními materiály. Kovovou desku (matrici) rozrušoval vrypy, údery kladiva, dláta, propaloval autogenem. Vrážel do ní kovové špony, plechy, kousky drátů, otiskoval různé kovové fragmenty. Takto zpracovaná matrice je vlastně už sama o sobě hotovým dílem. Boudník s ní však pracuje dále a tiskne z ní grafické listy. Na konci roku 1858 objevil další experimentální techniku, strukturální grafiku. Na plochu grafické desky jsou reliéfně fixovány kousky textilu, kovové piliny, provázky, části plechu a další materiály, které jsou pak zatřeny lakem nebo přivařeny za pomoci elektrického oblouku. Zpracovávaná deska je však dotvářena teprve v průběhu tisku, vždy jiným nanášením a vytíráním barev, které potlačují nebo naopak zdůrazňují její jednotlivé části. Boudník nikdy nevytiskl desku stejně, každý tisk byl procesem tvorby, absolutně svobodné tvorby, v jiném okamžiku, za jiného cítění a rozpoložení. Proto je každý jeho grafický list unikát. - Boudník o své imiganaci: „Zadíval jsem se do omítky a uviděl rozeklané útesy, korálové moře se zpěněnými vodami, bájné lodě, tváře plavčíků, strnulé kormorány a ohnivou duhu. Na bocích lodí se vnucovaly pohledům nekonečné řady obrazů. Z celého světa. Bílé prsy dívek soupeřily s bělí kytice uvité z lilií a rudé růže nabývaly převahu nad růžovými hroty prsou. Poněkud stranou, dotýkajíce se oprýskaným rámem obrazů předešlých, proplétají se smělé konstrukce budoucích staveb. A lidé, předměty, zvířata, podobizny“.  

Dílo Vladimíra Boudníka, nejvýznamnějšího českého poválečného umělce, autora vskutku světového, se uzavřelo koncem roku 1968, uzavřelo doslova, nikdo z umělců, kteří jeho objevy užívali, je nedokázal překonat. Vladimír Boudník byl snad jediným českým umělcem, který odmítl jakékoliv konvence, žil zcela svobodným životem v nesvobodné zemi a naprosto ztotožnil svůj osobní život s uměleckou tvorbou i za cenu rizika ztráty vlastního života.

Na závěr doklad Boudníkova smyslu pro humor a ironii z 19. 2. 1952

Jan Placák